Můj milovaný na mě čeká v posteli (fejeton)

Každé ráno mě probouzí vlahý dotyk jeho jazyka na mé bílé noze. Poté něžně zafuní a láskyplně se přitulí k zadní části mého těla. A běda mi, jestli se vůbec opovážím pohnout! Byť jen o jediný milimetr. Ukousl by mi nohu. Nebo přinejmenším palec.

Říkáte si, o kom že to vlastně hovořím? Jistě uvažujete správně! Po ránu s nesmírnou slastí rozvažuji o mém drahém pejsánkovi. Nebo spíše fence. A o noci s ní strávené. Každý milovník pejsků jistě zná tyto trable spojené s donucením drahouška odejít večer spát do psího pelíšku. S něhou v hlase ji volám miuško, prdelko, kobližko, zlatíčko, jdi do svého pelíšku. Miláček stáhne posměšně koutky, zřejmě si pomyslí něco o mé inteligenci a hup! Jedním elegantním, plavným skokem vlétne do mé postele a s nepředstíranou rozkoší se zavrtá pod peřinu.

Dobrá tedy, vyhrála jsi, pomyslím si. Jsem nucena útrpně se skrčit na malinký krajíček postele. Skoro se bojím dýchat, abych nenarušila andílkův slastný spánek. Křeč v mé pravé noze mě však donutí učinit letmý pohyb.

Au! Ty čubo! Má princeznička se rozhodla potrestat můj opovážlivý čin něžným stiskem mého lýtka. Po prodělaném „skoroinfarktu“ nás obou konečně nalézáme vhodnou polohu, ve které vydržíme spát až do rána. Několikrát za noc mě probudí andílkovo nešťastné popotahování, kterým se mi snaží sdělit, že musí ulevit svému močáčku. Jako chodící zombie pak pochoduji po bytě nejméně do pěti do rána. Miláček samozřejmě spokojeně odfukuje.

K ránu nakonec usnu, i když ne příliš hlubokým spánkem. Šťouchání vlhkým čumáčkem do mého nosu je však tím nejkrásnějším probuzením na světě a myslím, že každý pejskař mi to rád potvrdí.

  

Love

D. Doe