Je tomu již nějaký ten čas, kdy jsem naprosto propadla čtení
severské krimi. Hltám jednu bichli za druhou, jakmile se mi
naskytne volná chvilka ke čtení. Čirou náhodou mě zaujal kousek
s názvem Zkurvenej příběh. Po přečtení několika
recenzí jsem usoudila, že to pro mě bude spíše oddechovka a
pohodové počtení. Zkrátka odbočení od mé oblíbené klasiky.
No, šeredně jsem se mýlila... Prožila jsem Zkurvenej
příběh zkurveně silně.
Jedná se o čtvrtý autorův počin, za který získal cenu
Cognac za nejlepší francouzský román roku 2016. Bernard
Minier, ačkoliv původem Francouz, se směle zařadil mezi
severské velikány typu Nesba, Mankella či Keplera.
Mezi špičku ho vyšvihl detektivní román Mráz, na který
poté navázal dalšími díly Kruh a Tma.
 |
| Bernard Minier |
Zkurvenej příběh výrazně vybočuje z řady detektivek a
klasických kriminálních příběhů. Dle mého názoru se jedná o
směs thrilleru a hororu. A jestli si myslíš (tak jako já
na začátku), že pouze proto, že hlavní postavy účinkují ve
věku 16 až 17 let, se jedná o knížku pro děti, čeká Tě
pořádnej faciáš!
Na začátku autor pomalu seznamuje čtenáře se životem Henryho
Walkera, dospívajícího sirotka, vychovávaného dvěma
lesbičkami, a s těžkou situací, která zasáhla jeho život.
Henryho dívka byla zavražděna. Na ostrově s 16 tisíci
obyvateli, kde každý každého zná. Henry a jeho přátelé
Charlie, Johny a Kayla se vydávají po stopách
vraha. Naomina smrt
musí být objasněna.
S Henrym jsem od první chvíle sympatizovala, líbil se mi
jeho charakter. Působí jako čestný člověk s dobrými cíli.
Proč je tedy hlavním podezřelým? Měl by se cítit v právu či
ne? Má inteligenci kosatky černé, která pluje v hejnu
svých druhů, mezi nimiž souznění a důvěra. Náhle se však
promění v kosatku dravou, odtrhne se od světa a stává se sólovým
hráčem jdoucím až přes mrtvoly (Naomi?).
Po stylistické stránce se kupodivu jedná o velice lyrický
a zvukomalebný text – připadá mi, že autor začínal možná
jako básník. Nevinně jemné popisy a metafory se mění v syrovost
a krutost (o vulgarismy není nouze). Děj má nenásilně plynulý a
rychlý spád, doslova se přes čtenáře přehoupne jako jedna
velká mořská vlna.
Prožila jsem jeho přečtením "Příběh".
V jednu chvíli jsem se téměř ubrečela z čistoty vztahu Henryho
a Naomi – vyvstalo mi v mysli deja vu z vlastního života. Přála
bych si, aby ta nádhera nikdy neskončila. Čím víc jsem se nořila
do příběhu, tím jsem získávala další a další dojmy. Občas
mi připadalo, že autor to trošku přehnal s vykonstruovaností
děje – ztrácela jsem orientaci a ponětí o tom, kde jaká
postava (jméno) hraje jakou roli. Teď si tak říkám... Možná to
bylo jeho účelem? Chtěl mě Minier zmást?
Nevybavuji si, kdo z moderních autorů dovede takto nádherně
vykreslit prostředí. Viděla jsem sebe sama v těle Henryho
jak ve starém autě prouzdám po ostrově. Moře
otevíralo a zavíralo svá napěněná, hladová ústa. Zuřivý ryk
bouře mě ohlušoval. Na jazyku jsem cítila slanost mořského
vzduchu. Travnatá skaliska dýchala smrtí. Mohutné stromoví
šeptalo o temné noci, kdy přislo o život nevinné děvče.
Byl Henry obětí či zločincem? Ani na okamžik jsem
neztrácela víru v jeho dobré srdce. Bylo to tak procítěné, jeho
slova a myšlenky... Miloval ji tak, jako já miluji svou lásku.
Příběh ve mě vyvolal vzpomínku na nedávný
zážítek z knihovny. Šla jsem vrátit knížky – kráčela jsem
k pultu, knihovnice se rýpala v nose, a já se náhle zarazila u
"dětského koutku". Na skřínce visel obrázek nesoucí
honosný název Srna smrti. Podivné klikyháky (působily
jako písmo, ne nesmysly) a věk autora: 9 let. Čelisti srny byly
ozubené ostrými tesáky. Na místě očí zely dvě černé,
prázdné díry. Byla hodně divná. Zamrazilo mě. Cítila jsem z
toho něco patologického. Získala jsem pocit, že je dílem dítěte,
které mi svým smýšlením připomíná postavu z ostrova.
Kresba působila bezprostředním a sponntáním dojmem. Myslím si,
že děti jsou natolik senzitivní vůči skrytým jevům našeho
světa, že je mnohdy mohou zcela pohltit – výsledkem je pak
člověk s úchylným, zkaženým a podivným chováním. Když duše
dospívá a je formována světem, jeho zákazy, příkazy a zákony,
ztrácí svou schopnost spoléhání se na vnitřní intuici.
Rozpadne se vnitřní kompas. Jako dospělí jsme ztraceni v
hmotném světě a děsí nás představa, že by mohlo existovat
něco v podobě antihmoty. Jenže co je sakra zlo?
Od té doby co studuji technický obor, dávám přednost krimi
románům s drsným nádechem – odklonila jsem se od něžné
poezie plné vroucích citů. O to víc mě začíná zajímat to, co
sahá až za hranice současného lidského vědomí a vnímání.
Nikdy jsem nechtěla jen pasivně přijímat uměle zavedené
"pravdy". Chci vědět co je dál, za tou hranicí vědomí.
Za hranicí života. Lidé jako Henry ji přesáhli, ale zašli
až příliš daleko.
Příběh je kurva dobře napsaný. Jednou bych si přála
vytvořit něco takového. Příběh Tě:
smete jako vlna
spálí ohnivým deštěm lásky
dovede ke studně poznání
zbičuje tryskajícími provazci vody
Až voda vyschne. Na konci vás čeká jen bahnitá kaluž sraček.
Vulgární titul může na lidi působit prvoplánově, ale je
vlastně docela výstižný. V takovýchto situacích jako jsou v
Příběhu určitě nikdo nemluví slušně –
autor tím jen upřímně poukázal na jednoduchost každého z nás.
Na začátku jsme všichni stejní. Ten primitivní počátek zůstává
na dně, zakryt intelektem, vzděláním, morálkou a výchovou. Když
to nejmíň čekáš, vystřelí jako hlava krokodýla
z bažiny a stane se z tebe zvíře. Je jen na
tobě, jakým směrem se vydáš. Jaký bude tvůj Příběh.
Tento text nepředstavuje klasickou recenzi v pravém slova smyslu.
Zkurvenej příběh pouze částečně komentuji. Dovedl mě
ke zvláštním myšlenkám a úvahám. A myslím si, že určitě
nejsem jediná. Vytváří v člověku asociace.
Příběh stojí za přečtení, ať čtení miluješ či ne. Já ho
zhltla za odpoledne (650 stran). Kdo se silných knih bojí, nesmí
na ostrov.
Love
D. Doe
