Proměny - nový pokoj a škola

Ahoj, světe blogování.

V průběhu druhé poloviny léta jsem tvorbě článků na blogu nevěnovala příliš času (nebo spíš žádný). Hlavní důvod představovala rekonstrukce našeho bytu a následně zařizování záležitostí s ní spojených. Celá akce naštěstí proběhla dobře.

Umíte si představit, že během jednoho týdne (přesněji šesti dnů) zvládnete vyměnit okna ve třech místnostech, uklidit to, postavit novou stěnu, uklidit, vymalovat dva pokoje, uklidit to, udělat podlahy a lino, uklidit to, nakoupit nábytek, dovézt nábytek z Ikey? Z bytu 2+1 jsme vytvořili 3+1. Uf… A ještě si představte, že v tom musíte nějakým způsobem existovat ve třech dospělých lidech a jednom neposedném vrtichostovi. Síla co? Zhruba takhle to u nás vypadalo od 17. srpna.

Nová okna

Dělící stěna s průzory

Sestavování nové skříně

Za týden jsme byli z nejhoršího venku. Ovšem tahání nábytku, věcí a uklízení – stále pokračuje a zdá se již nekonečné. Mamka je  navíc natolik pracovitá, že využila barvu, která zbyla, a vymalovala i kuchyni.

Lehké to nebylo pro nikoho z nás. Na stavbu jsme měli samozřejmě dělníky, ale všechno odtahat, uklidit, zařídit a vymalovat zůstalo na nás. Já jsem vyklízela pokoje už snad tři týdny dopředu v neblahé předtuše doutnajícího úklidového šílenství a vyplatilo se to. Chuť na tvorbu mi přirozeně nezbyla a později už ani čas.

Ztrhaly jsme se s mamkou příšerně. Ovšem největšími tahouny a dříči našeho gangu se stali bezesporu můj bratr a můj přítel, kteří makali od rána do večera.

Pracovní únava

Na změny v životě je nutno nahlížet objektivně a všemi směry. Naučila jsem se, jak vymalovat. Jak pracovat rychle a efektivně. Jak skládat postel, montovat nábytek a hlavně – nepropadat myšlence, že to, po čem člověk touží, je nesplnitelné. Po šesti letech mám konečně svůj pokoj a nemusím přežívat v krabicích a bydlet v obýváku. A každý bude mít svůj kousek soukromí a klidu.

Elinka se hned zabydlela.

První dny, které trávím ve svém vlastním pokoji, jsou pro mě jedním slovem ráj. Sedím u svého stolu a spím sama v posteli. Cítím se v něm jako na tom nejkrásnějším místě na planetě. Protože byl vykoupen příšernou dřinou. O to z něj mám větší radost. A ten pocit, že sedím na svém kousku místečka, které je jen a jen moje, je… neuvěřitelný.

Pozvolna nastává krásný čas, kdy se člověk konečně uvolňuje, povoluje mysl i tělo. Navrací se kreativita. Fyzická práce na druhou stranu očisťuje od deprese a sebelítosti.

Brzy začínám ve škole a musím říct, že po mnoha letech se na to těším a nebodá mě osten strachu v žaludku, tak jako tomu bylo na gymplu. Už se nemám čeho bát. Ráda se totiž učím. Ráda čtu a hledám odpovědi na otázky, které mi nedají spát, v knihách. Ráda se dozvídám, jak určité jevy, jejichž principy jsme přijali za samozřejmé, reálně vznikají a fungují.

Když skládám chemické vzorce, kreslím je a označuji, mám radost z toho, jak na sebe krásně navazují. Skutečně v tom spatřuji logiku, a na druhou stranu, v té logice vnímám prvky fantazie. Některé vzorce mi připomínají kaligramy, do kterých jsem se na první pohled (přečtení) zamilovala. A v té fantazijní změti, která mnohým lidem připadá nesmyslná, jsem zpětně spatřila logiku.

Jako názornou ukázku pro porovnání přidávám svůj autorský kaligram laně a vzorec isobuthanu. Vidíte tu podobnou strukturu? 

Teorie, že chemické vzorce organické chemie a básně se sami sobě navzájem podobají, zní možná na první pohled nesmyslně. Slavní umělci, kteří dávali volný průtok svému myšlení při tvoření, jsou povětšinou společností považováni za čistě humanisticky založené. Neschopné logického uvažování a praktického života. Jako vážně?

Ach, jak mi můj „výplod“ připadá zmatený a chaotický. Nezbývá nic jiného, než kreslit vzorce. Nebo psát básně? Ne, půjdu zamalovat šmouhy! Šmouhy na duši, či na stěnách?

Srdce čisté, duše zmrzačena.

Love

D. Doe

Letní pláč

Prásk! Drtivý úder otřásl nebem.

Hledím z okna ven. Suché rty deštěm vlhnou. Síla hromu bere dech i sluch člověka. Náhle si uvědomuje svou křehkost a zranitelnost. To, jak moc je smrtelný.

Zvedám oči k nebesům. Pozoruji jemná mračna, zahalená v rouše tajemství. Rozprostírají se po celém božím království. Plují - dopředu, dozadu, pomalu, rychle. Nezajímá je, co bude dál. Neděsí se budoucna – prostě plují. Věčný zástup mrtvých sivých holubic.

 zdroj obrázku ZDE

Náhle je proříznut ohněm! Děsivým, divokým, pekelným světlem. Řeže jako pila – čistým a přímým řezem. Monumentálnost blesku nám připomíná, kdo vlastně jsme a jak bezmocní v boji s živly jsme. Ale v tom děsu, vášnivé hrůze a nespoutaném chaosu lze spatřit i mnoho dobrého. Možná dokonce nádherného? Svítí všemi barvami. Od ohnivě rudé přechází přes oslnivě zlatou, připomínající zář slunce, až chladne ve stříbřitě modrou.

zdroj obrázku ZDE

Klopím pokorně hlavu, avšak bez bázně a hany, a hledím na jednotlivé kapky, padající k zemi. Je to tak. Nebe pláče. Začíná hlasitě, křičí, řve, bolestí ječí, trhá svou duši – a náhle utichá, umírňuje se a poklidně si brouká v pravidelném rytmu. Jeho něžné, sladké slzy dopadají s překvapivou silou na pevnou, drsnou zem. Stékají v potůčcích po trsech zářivě zelené trávy, klikatí se, meandrují, hrají si, nezbedníci!

zdroj obrázku ZDE

Dost, vy chichotálci, směji se v duchu - s pusou od ucha k uchu – odvracím se od trávníku. Mou pozornost poutá opět nebe. Křehké, šedavé, průzračné nebe. Průzračně nevinné jako lidská duše. Vystřílelo všechny šípy, zbavíce se kuše. Doplakalo, dosténalo, usmívá se tiše. 

zdroj obrázku ZDE

Boj se, člověče, boj. Neutichám navěky, nespím spánkem hlubokým. 

Love

D. Doe