Již
nadpis článku naznačuje jeho tématiku (a tak by tomu mělo
být vždy). Ti, jež mě znají (a zejména kamarádi ze školy), by
nejspíš do mě toto nikdy neřekli – jsem PROKRASTINÁTOR.
„Ty?
Ty, která seš připravená na všechny hodiny? Ty, která „všechno“
víš? Ty, slečno „Dokonalá“?“ jistě by řekl můj spolužák
Michal.
Ano,
přesně tak! Jsem totiž latentní prokrastinátor (ne latentní
homouš – pro ty, jež četli Freuda). Kuji pikle každý den a ze
všech sil se snažím skrývat své největší slabiny. Na začátku
září jsem se domnívala, že má vůle posílila a že můj zápal
do studia mi nedovolí stát se opět ospalým lenochodem – i ty
jedna naivko!
Tento
stav jistě každý z nás dobře zná. Náhle se na člověka začnou
valit povinnosti ze všech stran - postarej se o toho, o tohle,
udělej tamto, tamto, narvi si třeba do zadku raketu, lítej jako
hadr na holi, nauč se tohle, tohle, tohle, je mi fuk jak,
proměň se v encyklopedii, uklízečku nebo
dokonalou slečinku zároveň, nebo se třeba pos*r, ale dělej, dělej,
dělej!!!
Když
vím, že něco opravdu MUSÍM udělat, dělám cokoliv jiného –
například ráda uklízím. Baví mě mýt nádobí a uklízet si
svůj prasečí chlívek. Ono je to totiž jednodušší, než si
udržet pořádek v hlavě a oprašovat znalosti a myšlenky.
Dřív
jsem měla hodně velký problém se zvládáním stresu. Dnes už
jsem o něco více laxní – to neznamená, že by mi na životě
nezáleželo, ale možná jsem o něco moudřejší. Ať totiž
děláte cokoliv, nesmí to být na úkor vašeho zdraví (fyzického
i duševního). Takže když nemůžu, zastavím (většinou). A
kašlu na to, že okolí „šílí“. Oni se ze mě nezblázní,
tak proč bych šílela já z nich?
Baví
mě prohlížet si lidi kolem mě, když jedu ráno do školy. A
vlastně celý den. Sonduji a prohlížím si každého. Přemýšlím
nad tím, jestli je dotyčný šťastný či ne. Proč vypadá tak
ztrhaně či naštvaně. A nebo zírám do nebe. Na listy. Trávu a
stromy. Sleduji vítr. Jeho proudění. Fascinuje mě, jak se náhle
z horkých vln stávají ledové – řežou přímo do tváře. S
rozkoší polykám chladný listopad. A pozoruji šedivé ksichty.
Houkající sanitky. Agresivní taxikáře. Říkejme tomu třeba
morbidní fascinace. Pro mě tato činnost představuje určitý druh relaxace.
Často
takhle zírám z okna vlaku a pozoruji ranní mlhu, místo toho,
abych dělala něco užitečného – třeba si opakovala biochemii.
Jenže toto jsou ty okamžiky, které mi dávají pocit volnosti,
pocit, že nejsem strojem, nýbrž člověkem. Mám ráda ten pocit.
Pocit, že "něco" cítím – a tím pocitem je vnitřní spokojenost.
Píseň I Am Machine, věnovaná ze srdce Všem workoholikům, prokrastinátorům a ambiciózním bláznům, dokonale vystihuje šílenou podstatu toho, co od Vás chce svět/společnost/vedení. Nezblázněte se z toho, nebo z Vás nezbyde nic víc a zároveň nic míň než stroj opředený vybledlým stínem Vás.
Love
D. Doe
Žádné komentáře:
Okomentovat