Co pro mě znamená kosmetika | "Hluboká" úvaha

Nedávno jsem své kamarádce říkala, že parfumerie Sephora konečně spustila svůj oficiální eshop. Mohly bychom uspořádat další honbu za kosmetikou! Konec nepříjemných prodavaček a praštěných sekuriťáků! Načež kamarádka odpověděla, že ji sice kosmetika stále baví, ale že má jiné priority a šílenství tohoto typu ji už přešlo. Její vyjádření mě ovšem přivedlo k zamyšlení - co vlastně kosmetika znamená pro mě? Představuje snad MOJI prioritu?

Ovšemže ne. Prostřednictvím následujících řádků bych vám ráda vysvětlila, čím je kosmetika pro mě tak přitažlivá, atraktivní, ne-li magická. A možná jimi pomohu i některým zástupcům mužného pohlaví. Většina mužů nechápe, proč se proboha ženský musí pořád malovat?!

O kosmetiku jsem se začala zajímat teprve v devatenácti letech. Do té doby jsem používala jen řasenku a pudr. Občas jsem svůj vzhled vylepšila třpytivými stíny. V době, kdy jsem prožívala ne zcela dobré životní období, jsem pronikla do tzn. „beauty sféry internetu“. Začala jsem poznávat internetové slavné tváře a orientovat se zejména na – kosmetiku, správně. 

Nevím proč, ale tato záliba ve mně probudila novou chuť do života. Chuť tvořit, kochat se krásou, zkoumat rozličné způsoby jejího vyjádření. Zabývat se něčím oddechovým a bezstarostným.

Nebojte, nezačala jsem okamžitě utrácet jako šílená za drahé produkty – to se naprosto příčí mé šetřivé povaze. Ve svém nevinném zájmu naopak spatřuji velké množství kladných stránek:

Naučila jsem se pečovat sama o sebe.

Ne přehnaným způsobem. Pouze decentně – čistit si pravidelně pleť, poctivě se večer odlíčit, namazat si tvář krémem a hýčkat i kůži celého těla. Dřív jsem na takovou jednoduchou péči kašlala – ale také jsem trpěla více na akné a suchou kůži. Dnes si bez svého pěstícího rituálu neumím představit jediný den. Představuje příjemnou hýčkací rutinu, kterou by si měla dopřávat každá z nás.

Našla jsem si nový koníček.

Odmalička jsem ráda tvořila. Z malování obrazů jsem přesedlala na líčení a mým plátnem se stalo oční víčko. Jeho bělostný háv vybízí k tvorbě nádherných barevných přechodů, připomínající křídla exotických motýlů. Dává prostor pro vybouření mé fantazie a abstraktních představ.Vždy mám pak velikou radost z konečného výsledku. A člověk by přece měl dělat to, co činí šťastným, ne?

Inspiraci hledám v přírodě.

"Pravou" krásu nelze synteticky "vyrobit".

Mohu se stát kýmkoliv (čímkoliv).

Obdivuji kouzlo a sílu make-upu. Je až neuvěřitelné, jak dovede být lidská tvář tvárná a poddajná, když člověk dovede s líčidly pracovat s citem. Líbí se mi, že se mohu na pár hodin transformovat (dle nálady) na ženu vamp, či něžnou vílu.

Cítím se více sebevědomá.

Když jsem zjistila, jak moc mohu sama sebe změnit, přestala jsem se cítit mizerně při pohledu na dokonalé „vzory“. Modelky, herečky, krásky v časopisech. Uvědomila jsem si, že jsou nalíčené a upravené ještě mnohem víc. Kdybyste je potkali na ulici, většiny z nich byste si ani nevšimli, zahalených do šálu neurčité barvy, utkaného z myší šedi a nudy. To neznamená, že bych chodila každý den s nahozenou fasádou, jako barevný plakát – naopak, líčím se jen občas, ale zato pečlivě. Každá z nás může vypadat krásně.

Mám radost ze své sbírky kosmetiky.

Někomu srdce plesá při pohledu na jeho známky, pohlednice či plechovky. To mé tančí zrovna tak vesele a divoce, když se mohu potěšit se svými mazlíčky (a to jich zas tolik nemám).

Mohu potěšit i jinou ženu.

To znělo trochu divně, já vím. Ale nebojte - mám na mysli to, že se lépe orientuji v „ženském světě“. Získávám stále nové tipy, ze kterých mohu vybírat. Vybrat dárek pro maminku či kamarádku? Není problém!

Určitě bych dokázala přijít i na další světlé stránky mého zájmu. Chtěla bych ale upozornit, že svět líčení může mít i své stinné stránky , takže pozor:

Začnete příliš utrácet.

Kdo je od přírody hašteřivý marnivec, bude mít do kapsy vždycky hluboko – bez ohledu na to, co si vlastně koupí. Zastávám názor, že občas by si každý člověk měl koupit jen tak „něco“ pro radost, ale s rozumem!

Stane se z vás shopaholička.

Závislost na nakupování jde ruku v ruce s přílišným utrácením peněz. Tak pozor, ať se z vás nestane shopaholička (oblíbený výraz hojně používaný u nás doma)! Jedná se problém, který je poté nutno řešit velice radikální cestou. Prevence je zkrátka někdy kámoška k nezaplacení!

Lidé vás bez líčení nepoznají.

Občas se mi vybavují ironické vzpomínky na gympl, kde některé spolužačky nikdy nepřišly do školy nenalíčené. Když se na výletě ukázaly po ránu v celé své kráse, člověk si říkal, co je to proboha za lidi – šedé, vyblité myši. Nebo si pudrovaly paštiku i před tělákem. Směšné.

Budete se stydět nenalíčená.

Kdysi jsem v nějakém stupidním časopise četla článek, ve kterém ženy popisovaly své klasické ráno. Vstávaly o hodinu dřív, aby se nalíčily, načesaly a nafintily, aby je jejich manžílek náhodou nespatřil bez dostatečné dávky paštiky na ksichtě. Jako vážně?! Opravdu tohle někdo dělá?! To je někdo tak nesebevědomý, že se bojí ukázat bez masky? Pak si říkám, že ta žena se asi musí primárně stydět sama před sebou...

Zhorší se vám pleť.

Když svou pleť zbytečně zatěžujete make-upem, tak se vám prostě „musí“ ucpávat póry. Ano, vyrábí se dnes i opravdu kvalitní make-upy - jenže všeho moc škodí a přehnané „dušení“ pleti se na ní po letech negativně projeví. Nevadí, když použijete makeup třeba dvakrát týdně – umírněnost šlechtí na těle i na duši.

Přestanete se líbit sama sobě v rouše přirozenosti.

Úzce souvisí s bodem „zoufalých manželek“.

Mohla bych pokračovat dál a dál. Myslím si (díkybohu), že tyto problémy se mě netýkají, takže nedokážu povídat s podkladem vlastních zkušeností. Jen analyzuji materiál, nad kterým popřemýšlím a z toho vyvozuji závěr.

Zajímalo by mě, jak se cítí jiné ženy ve svém těle. Doopravdy, upřímně a bez přetvářky. Jaké jsou jejich spontánní pocity. Já jsem si totiž vždycky myslela, že jsou všechny moje kamarádky a spolužačky sebevědomější než já. Pak jsem zjistila, že jim činí i problém jít běhat v sedm ráno v neděli bez řasenky. Tak to jsem se musela upřímně zasmát!

Domnívám se, že problém tohoto typu žen spočívá jednak v nedostatečné vnitřní jistotě, ale také v tom, že pro mě líčení představuje nutnou, otravnou, každodenní povinnost. Aby „nějak“ vypadaly. Místo toho, aby si své šlechtění hezky užívaly a představovaly si, že jsou princezny.

Vždyť líčení přece je o hře barev. Je to něco jako divoký, nespoutaný, vášnivý tanec přenádherných barev, plný třpytu, lesku, světla i temnoty. Líčení JE HROU. Nebo snad ne?

Love 

D. Doe