Prásk!
Drtivý úder otřásl nebem.
Hledím
z okna ven. Suché rty deštěm vlhnou. Síla hromu bere dech i sluch
člověka. Náhle si uvědomuje svou křehkost a zranitelnost. To,
jak moc je smrtelný.
Zvedám
oči k nebesům. Pozoruji jemná mračna, zahalená v rouše
tajemství. Rozprostírají se po celém božím království. Plují
- dopředu, dozadu, pomalu, rychle. Nezajímá je, co bude dál.
Neděsí se budoucna – prostě plují. Věčný zástup mrtvých
sivých holubic.
zdroj obrázku ZDE
Náhle
je proříznut ohněm! Děsivým, divokým, pekelným světlem. Řeže
jako pila – čistým a přímým řezem. Monumentálnost blesku nám
připomíná, kdo vlastně jsme a jak bezmocní v boji s živly jsme.
Ale v tom děsu, vášnivé hrůze a nespoutaném chaosu lze spatřit
i mnoho dobrého. Možná dokonce nádherného? Svítí všemi
barvami. Od ohnivě rudé přechází přes oslnivě zlatou,
připomínající zář slunce, až chladne ve stříbřitě modrou.
zdroj obrázku ZDE
Klopím
pokorně hlavu, avšak bez bázně a hany, a hledím na jednotlivé
kapky, padající k zemi. Je to tak. Nebe pláče. Začíná hlasitě,
křičí, řve, bolestí ječí, trhá svou duši – a náhle
utichá, umírňuje se a poklidně si brouká v pravidelném rytmu.
Jeho něžné, sladké slzy dopadají s překvapivou silou na pevnou,
drsnou zem. Stékají v potůčcích po trsech zářivě zelené
trávy, klikatí se, meandrují, hrají si, nezbedníci!
zdroj obrázku ZDE
Dost,
vy chichotálci, směji se v duchu - s pusou od ucha k uchu –
odvracím se od trávníku. Mou pozornost poutá opět nebe. Křehké,
šedavé, průzračné nebe. Průzračně nevinné jako lidská duše.
Vystřílelo všechny šípy, zbavíce se kuše. Doplakalo,
dosténalo, usmívá se tiše.
zdroj obrázku ZDE
Boj
se, člověče, boj. Neutichám navěky, nespím spánkem hlubokým.
Love
D. Doe
Žádné komentáře:
Okomentovat