Šťáva z prostaty | Paralela LOVE?

Vážení čtenáři,

v tomto přelomovém období, kdy horké letní dny náhle vystřídaly podzimní deštivé plískanice, mnoho z nás (knihomolů) propadá vlivem ponurého počasí poněkud melancholičtějšímu čtení. Alespoň tak se tomu děje v mém případě.

Ráda bych Vám představila knihu, jež jsem v prodejně Levné knihy zakoupila za 19,- Kč.

Knihu, jejíž titul provokuje a zároveň odpuzuje.

Knihu, jejíž sdělení není odkryto každému.

Knihu, jejíž jemnocit i krutost bohatě vykresleny jest.

Knihu, jejíž syrovost bolí a bodá hluboko do masa.

Knihu, jejíž čtení fascinuje a zároveň uklidňuje.

Knihu, jež ve mně budí hnus a zároveň nesmírný soucit.

Pod taktovkou Jovana Pavlovskeho (Makedonie, 1937) vznikl expresivní erotický román Šťáva z prostaty, který se stává v posledních dnech čtenářským hitem celé Evropy. Skládá se z deníkových zápisků hlavního fiktivního hrdiny, poskládaných do rámcové struktury, jehož životní pouť líčí Pavlovski, který se vydává za jeho nejlepšího přítele. Dále zde nalezneme záznamy z korespondence, poznámky autora a mnoho vysvětlivek. Šťáva proto vyžaduje pozorného čtenáře obdařeného značnou dávkou důvtipu, který není líný přemýšlet.

Děj i postavy vystupující v knize jsou smyšlené.

O čem vlastně toto dílo pojednává?

Na první pohled se jeho význam zdá zcela zřejmý. Čtenář sleduje vývoj stárnoucího, duševně zmrzačeného a nešťastného muže (Anděl Bejkovský), který hledá útěchu v závoji slasti, pudovosti a moci. V kvantitě roztažených ženských náručí. A k smrti nenávidí samotu.

Pokud bychom nad ním odmítali více přemýšlet, mohli bychom jednoduše říct, že je to blbost. Škvár. Fraška.

Já jsem během samotného čtení pociťovala hluboký smutek. Cítila jsem hluboký soucit k Andělovi (jak kontrastní jméno), který ačkoliv jako inteligentní, sečtělý a citlivý člověk klesá na samotné dno lidské žumpy a vytváří sám ze sebe kus sračky.

První otázka zní: Proč se tak chová?

Hledá útěchu a stále ji nenachází. Hledá čistou, výjimečnou a bělostnou holubici v moři špinavých šedých stvůr. Ze samotného zoufalství, bolesti a pocitu zmaru, stává se zvířetem (Bejkovským – býk) – nebo démonem. Bezcitným, studeným, krutým zhýralcem. Nevnímá nic. O to urputněji se snaží ve svém životě alespoň nějaké city probudit.

Druhá otázka zní: Proč s Andělem soucítím?

Anděla vnímám jako bytost, která je příliš citlivá na to, aby přežila v nechutné ruské společnosti („kapavka se v Moskvě nepovažuje za nemoc"), a příliš vnitřně rozervaná krutým dětstvím. Proto se uchyluje k tak nízkému a hnusnému jednání jak k sobě sama, tak i k ostatním. Ačkoliv se snaží o něco jako "milovat", nerozumím mu. Prostě ne.

Třetí otázka zní: Jaké je Pavlovského sdělení?

V jednotlivých úsecích Šťávy jsem nacházela, poznávala, ba či detailně viděla v chování Anděla osoby z mého života. Osoby mě blízké. A trochu i sebe sama.

Tím mě dostal na kolena. Nejspíš nemá nikdo z nás právo hodnotit osoby, které se chovají proti "našim" zásadám. Jsou příliš slabí, nešťastní a ztracení na to, aby se řídili tak silným morálním kodexem. Cítí se nemilováni a proto nedovedou ani milovat. 

Proto je dovedu teď i lépe pochopit. Myslím si, že každý člověk má v sobě kus panenství a kus zvrácenosti. Když je oslaben, nejspíš může podlehnout té zvrácenosti. 

Nechci říkat, že ta kniha je špatná nebo negativní. I negativní (dekadentní) umění patří do lidského života. A myslím si, že to může člověka obohatit stejně tak kvalitně jako pozitivní čtení. Neb je lepší poznat i temno, než vám vstoupí do reálného života.

Jestli se chystáte Šťávu číst, musíte mít silný žaludek. V určitých pasážích už jsem se cítila značně Andělem a jeho surovou pudovostí natolik znechucena, že jsem se skoro nedokázala donutit knihu dočíst. Dočetla jsem ji jen silou vůle. 

Pro někoho to může být trochu masochistický trest, pro jiného napsaná jeho „blbost“ černě na bílém. Citlivky nechť si připraví krabici kapesníčků a šálek silného čaje. Připravte se na cestu „andělským očistcem“.

Love

D. Doe