Krásný podzime

Léto pomalu končí. Příroda usíná. Tráva uvadá. Listy žloutnou, opadávají a tančí spanilým tancem baleríny ve větru. Větve, lysé jako kouty starce, tiše pějí plny žalu. Smutku. A únavy. Je čas, aby ohnivý král nebe předal žezlo vládci podzimu.

Jasná letní zeleň lučních trav, halí se do kabátku ze sena, zářícího barvou žlutavého okru. Květiny odhazují pestré kloboučky a ranní mráz je pálí zaživa. Ach, ta bolest! Košaté koruny stromů náhle ztrácejí své drahokamy a dláždí jimi cesty lesem. Jaká to nádhera, procházet se za časného rána hradbami stromoví a nechávat se omámit záblesky pokladů přírody, zelených smaragdů a krvavých rubínů. Krajina je tak tichá, jemná a klidná.

Náhle se vzduchem rozprostírá chlad. Temnota. Smutek. Pocit, že něco končí… Ale vše musí zákonitě jednoho dne skončit, aby mohlo začít něco nového - možná ještě lepšího, krásnějšího, sofistikovanějšího. A tak život kolem nás umírá.

Když pozoruji holé koruny stromů, připomínají mi lidské duše. Některé z nich jsou úplně holé a hladké, jiné popraskané, poničené a pokroucené. Šeredné i krásné. Ale všechny nesou jeden společný rys – majestátnost. A zvířata pobíhající kolem nich? To by mohly být obrazy, upřímná a spontánní vyjádření ryzí krásy.

A v tomto království, království, jehož uhrančivé kráse žádné jiné nevyrovná se, prochází Smrt. Ona však není zlá. Vítejte ji. Jakou starou přítelkyni. Zákon života praví, že z života vše přechází do smrti a ze smrti do života. Není to konec. Není to zlo. Je to jen jiná forma bytí.

Poklidně je přijata, jelikož příroda je moudrá. Nevzpírá se tomu, co nelze odkládat. Ti, jež zemřeli, položily základní kameny pro vznik nového života. Vzdejme jim hold. 

Vítej, krásný podzime.

Love

D. Doe