pondělí 24. července 2017

Vysoké Tatry | Úžasná dovolená za pár korun!


"Dádo, vstávej"! budí mě mamina deset minut před devátou.
"Ty nikam nejedeš?" pokračuje.
Pohledem sjedu na mobil, ach bože, já jsem fakt nemožná! Za deset minut musím stihnout dobalit kufr, obléct se a hlavně nic nezapomenout (v zapomínání opravdu vynikám). Díkybohu, nějakým zázrakem stíhám, a už přijíždí miláček. Velkolepá cesta do velehor započala.

Kromě několika střetů s magory a neustálých spršek vulgarismů na adresu ostatních řidičů létajících z úst mého jemného partnera probíhá osmihodinová cesta vcelku poklidně. Vždycky jsem si myslela, že ženy musí chodit na toaletu častěji než muži z důvodu krátké močové trubice a menšího objemu močového měchýře. Čím jsem starší, docházím k názoru, že buďto jsem já nenormální žena, která nepociťuje potřebu WC osm hodin, nebo mám nenormálního muže, který musí pořád někde ucikávat, nebo má močový měchýř velikosti oříšku, nebo já nevím co. Zkrátka cik cik.

Při příjezdu do penzionu (budeme mu říkat třeba Lastovička) nás vítá milý pan domácí (říkejme mu třeba Domček) a ubytováváme se v příjemném apartmánku s balkónem. Dnes jsem strašně unavená, tudíž navrhuji najíst, vyčůrat a spát!

První cesta naší velkolepé krasochůze skrz Tatry představuje vycházka od Štrbského plesa k Popradskému plesu. Konečně poznávám slavnou zubačku, vysokohorskou sestřenku tramvaje, která nás za zuřivého cukání a pohekávání vyváží z Tatranské Štrby k plesu. Můj muž je připraven podat turistický výkon, zato já, jako správná shopaholička, utíkám ke stánkům s kravinami, a vzdychám nad tlustou ovcí (stojí pouhých 20 euro). Musím být nedobrovolně zpacifikována a odtažena od stánků, jinak bychom se asi dál nehnuli. Smutně přijmu svůj úděl a poddám se osudu. Na nádherné trase skrz lesy a cesty protkané horskými bystřinami zjišťuji, že má kondice je na tom snad ještě hůř, než jsem si myslela, a funím jako tlustý tuleň. Žádný roztomilý tulínek. Odměnou jsou nám kouzelné pohledy na Popradské pleso, azurově čistá voda, voňavé borovice a Památný cintorín (který jsem samozřejmě nefotila, nejsem úchyl).








Pondělní výlet na Chopok a Ďumbier se zcela nezdaří podle našich představ. Lanovka nejezdí, začíná pršet a vrcholky jsou pokryty mlhou. Co udělá normální člověk? Jede domů. Co udělají dva tuldové? Lezou nahoru po lesní cross country stezce pro šílené kolisty a nechají se chytit bouřkou. Ačkoliv musím uznat, že sedět na jehličí pod stromem a tulit se k sobě má v sobě jistou dávku romantiky, alespoň pro mě. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.




Úterý věnujeme návštěvě Spišského hradu a procházce mezi sirnými prameny. Zaujala mě zejména obrovská mučírna, podhradí protkané norami syslů a hromada penízků pod věží.






Má nejoblíbenější část hradu.




Středa se stává první velkou výzvou pro malého tuldu. Nejprve zdoláváme vodopád Skok, a já již cítím únavu, nohy jako z olova, je mi zle, srdce buší, nestíhám, nedýchám, ani tatranka to nezachrání. Někdy na mě přijde krize zničehonic. Díkybohu po chvíli odeznívá sama a já mohu pokračovat dál. Čím více kamenitá a nesnadná cesta je pro ostatní lidi, tím více je pro mě atraktivní. Užívám si poskakování po hranách kamenů, představuji si, že jsem kamzík, roztáhnu ruce, jsem zvířetem, a nemyslím na nic, jen jsem a běžím a je mi krásně. Málem se na mě sesune kamenná lavina, protože jako největší machr musím lézt po úplně strmé cestě, ale naštěstí se zjevuje můj anděl strážný a podává mi pomocnou ruku. S nadšením přijímám. Výstup na samotnou Bystrou Lávku (2314 m n. m.) se neobejde bez mých dalších krizí. Hekám, funím, lezu po čtyřech a je mi blbě, už kašlu na nějakou hrdost, chci už tam být, a je mi fuk jak vypadám, hlavně ať už tam jsem a musím být první!




















Deštivý čtvrtek věnujeme jízdě na vorech, procházce a koupeli v termální vodě. Připadám si v té hnědé vodě jako velký rozvalený rypouš a okolo mě se rozvalují desítky dalších rypoušů – ačkoliv většina z nich má k těmto atleticky stavěných zvířátkům blíže než já. Soutěž o největší zážitek dne ovšem bezkonkurenčně vyhrává setkání s mlokem skvrnitým.




Pátek se nese ve znamení potu, krve, nudlí, omrzlých prstů i slz. To vše v sobě skrývá výstup na Rysy (2503 m n. m.). Myslela jsem si, že mi bude zle, hodně zle, avšak opak je pravdou. Cítím se nádherně, mnohem lépe než ve středu, a vím, že dnes mě už nic nezastaví. Nohy mě nesou jako s větrem o závod a necítím únavu. Krajina omamuje kolemjdoucí svou krásou a pyšně vystavuje rostliny poseté bohatými květy, jež mě nutí každou chvilku zastavit a vzdát jim hold. Čím výše stoupáme, tím více klesá tlak a vzduch se ochlazuje. Začínají řetězy, strmé stezky, pohyblivé kameny, díry. S nadšením přijmu i sníh, kterým se brodím kousek před cílem. Konečně! Už zbývá několik posledních kilometrů. Cítím, že v mém těle proudí neuvěřitelné množství adrenalinu, a to mě nese dál. Nic nevnímám, nezastavím, necítím bolest ani chlad. Jen vzrušení. Šplhám po čtyřech a cítím se jako zvíře, jako nadčlověk, jako neskutečná ztělesněná síla. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak živá a svobodná. Krev mi buší ve spáncích, v srdci, cítím nádherné teplo v končetinách, horkost života mi proudí tělem a deprese neexistuje. Poslední vteřiny před dosáhnutím špičatého vrcholu mám pocit, že mi štěstím snad praskne srdce a vzrušením exploduji. Je to čirá nádhera. Ani na zpáteční cestě jsem nepociťuji nic, co by se blížilo únavě, spíš mám chuť běžet.
















Poslední den před návratem si dopřáváme odpočinek ve formě návštěvy Dobšínské ledové jeskyně, nákupu suvenýrů a konzumace palačinek s fantastickým slaným karamelem.

Takto aktivní formu dovolené bych rozhodně doporučila všem cvalíkům jako odtučňovací kúru a zároveň i jedincům, kteří prostě chtějí nabrat kondici a zbavit se špatné nálady a stresu. Naše dovolená opravdu stála za to. Nejenže nás vyšla neuvěřitelně levně, ale také mi dala takové množství unikátních zážitků, které nelze koupit ani za všechny peníze světa. Cítila jsem a dýchala vše okolo sebe tak intenzivně a nadšeně. Možná jsou Tatry magickým místem. Možná mi dal sílu les a jeho čistota. S jistotou vím pouze to, že na tato nádherná místa se chci zase brzy vrátit a zdolat další vrcholky! A cítit syrový život v těle.

Love
D.Doe


Žádné komentáře:

Okomentovat