Tetování jako možnost sebevyjádření či sebedestrukce?

Pohled na potetované členy populace v dnešní společnosti většinu lidí již nevyvádí z míry. Z dříve odsuzované módy, jež byla typická pro trestance, se stal kultovní trend. Kérování paradoxně propadá stále víc a víc dívek, ačkoliv dřív se jednalo zejména o libůstku drsných chlápků.

Většina tetovaných preferuje permanentní tetování, ale pokud si ho třeba chcete nechat vytvořit jen "na zkoušku", existuje možnost tetování hennou, kdy vytvořená kresba postupně (během následujících dnů či týdnů) vymizí vlivem mechanického působení na kůži.

V mém okolí se pohybuje mnoho lidí s kérkami. Někteří si pořizují vcelku vzhledné kousky, jiným schází i ta sebemenší špetka vkusu. Vesměs se jedná o holčiny v mém věku nebo o ženy kolem třicítky – některé chytré, jiné tupé jako tágo. Potetované muže vídám většinou jen ve formě křupanů a pouličních vořechů.

Starší generace mají vůči tetování většinou jednoduché předsudky nepodložené konstruktivním vyjádřením. I já jsem si jeden čas prohlížela na internetu různé motivy, a říkala si – tohle by se mi líbilo, tohle vypadá krásně. Zkrátka jsem o tom přemýšlela a snila, jak by to asi vypadalo a jestli by mi vůbec slušelo. Přemýšlela jsem pouze o dvou motivech, které bych si nejspíš nechala zvěčnit – a těmi jsou překvapivě vlk a laň.

Nesdílím nadšení lidí, kteří si nechávají tetovat bezduché nápisy typu : Never say never. Never give up. Love hurts. A podobný hovna. Nebo obrázky srdíček, kytek, motýlků, ptáků, jména partnerů a další kraviny.

Nic podle mě není tak hluboké, abych si to opravdu "musela" vyrýt do těla. Většina majitelů tetování by se mnou ale nesouhlasila. Často říkají, že tetování představuje cestu k vyjádření jejich nitra a pocitů, k vyjádření sebe sama – ale většinou pak stačí jediný pohled na jejich "kýč" a mám chuť se těm mentorům vysmát. Je až tragikomické, jak si masy lidi myslí, že jsou strašně moudří. Že jejich myšlenky jsou hluboké. A jejich povaha složitá. 

Znám ale i osoby, které jsou velice inteligentní a i jejich styl zdobení těla tomu odpovídá. Například jednu ženu, která je neuvěřitelně chytrá, nosí velké množství kovových náušnic, náramků a piercingů a její tělo je poseto obrázky mandal, květů, sluncí a dalšími symboly. A na ní mi to nevadí, zkrátka to k ní už patří. Ale pak se podívám na tupou prodavačku v Lidlu, která mi namarkuje místo dvou krabic mlíka čtyři, a na její ruce pokryté ošklivými klikyháky, a má sympatie k tetování mizí. Komerční a především "hloupé" obrázky mě zkrátka nebaví.

Vyplatí se připlatit si.

Několikrát jsem se setkala s názorem, že se jedná o jistou formu sebepoškozování. Kus pravdy v tom asi bude. Přece jenom nechat si bodat do těla jehlami, které vstřikují inkoust na maso pod kůži, není úplně cajk – také se na té kůži potom tvoří strupy nebo to může i hnisat. Myslím si, že kdyby naše tělo mohlo mluvit nahlas, řeklo by, že se mu to úplně nezamlouvá.

Kult zdobení, malování a propichování těla vznikl již v pravěku. Tetování má tak dlouhou a zažitou tradici v určitých kulturách, že se nedá jen tak popřít, že pro jisté skupiny lidí nepředstavuje součást jejich duchovní cesty životem. Některé kmeny v Africe mají své vlastní techniky zdobení těla a k jejich nošení dodává jedinci na kráse, váženosti a jedinečnosti.

Rebelka

Já sama tetování v plánu nemám. Štvalo by mě, že je to na celý život - protože někdy se vkus a záliby mění každým dnem. A také když jsem viděla několik babiček na nuda pláži se "sexy kérkami na svislých důden" a zkrabacené kůži, můj žaludek volal o pomoc (viz rebelka výše). Teď už jen čekám, až se do mě po zveřejnění tohoto článku pustí nějací pomalovaní puboši přesvědčení o své výjimečnosti. Muhehe.

Love

D.Doe