Při mé
nedávné návštěvě Studijní a vědecké knihovny jsem se zaujetím
prošla celé oddělení beletrie a směřovala jasně k jednomu
cíli. K jednomu jedinečnému. K Nesbømu.ø
Nikdy
dřív jsem od něj žádné dílo nečetla. Po mnoha nadšených
ódách mého přítele na norského génia jsem se rozhodla to
změnit. Ulovila jsem v knihovně Lovce hlav (Hodejegerne), které jsem přečetla doslova jedním dechem. Četla jsem je každý večer,
dlouho do noci, a přála si, aby má víčka únavou neklesala a já
mohla číst donekonečna. Protože toto číst... Je slastí pro mou
duši a potravou pro můj mozek. Miluji, mohu při čtení přemýšlet, nechat se jím unést a skutečně ho "prožít".
Na
základě přečtení knihy jsem následně shlédla i filmové
zpracování a získala jsem tak možnost obě varianty porovnat.
Ve
společnosti je již zažitým dogmatem onen fakt, že knižní
předlohu málokterý film dostihne – často bohužel jeho úroveň
silně pokulhává za základem, ze kterého původně "má"
(přestírá, že chce) vycházet. A ne jinak je tomu v případě
Lovců hlav.
Od
Hodejegerne jsem vlastně ani nic nečekala – lépe se pak
vyrovnávám se zklamáním. Jednoduše jsem jen byla zvědavá na
toho slavného Nesba. Lovec hlav, Roger Brown, se ovšem stal mým
středobodem zájmu již po přečtení několika prvních stran a
Nesbø omámil mé smysly.
Nehodlám
se zabývat jednotlivými událostmi a dějovými kličkami v
příběhu. Jednoduchá dějová linie postačí.
Z pozice
čtenáře získáváme možnost sledovat život Rogera Browna. Muže,
který sám sebe považuje za nejlepšího lovce hlav v Norsku. Na
první pohled velice úspěšný a bohatý muž, který má
okouzlující manželku, luxusní dům a vše, o čem se jen může
smrtelníkům zdát. Avšak vede paralelní život – přivydělává
si krádežemi uměleckých děl. Ve snaze zabezpečit svou ženu
Dianu a pod tíhou strachu, že ji ztratí, ji zahrnuje nesmyslným bohatstvím.
Ona touží
ovšem po něčem jiném. Ona chce dítě.
To
jediné, co jí Roger odmítá dát. Šarmantní kandidát pro vedení
firmy, pro kterou Roger koná výběrové řízení, Clas Greve, je
na tom ovšem jinak. Vypadá to, že se chystá Dianu Rogerovi odloudit. Zpočátku...
Lovec
hlav a monstrum, které je kvůli pěnězům ochotno jít přes
mrtvoly, se střetávají. Začíná brutální štvanice a běh o
život.
Samotný
příběh se větví do několika paralelních a je opředen mnoha
komediálními výstupy, vtipnými myšlenkami ale také divokými až
bizarními situacemi. Při čtení jsem se dokonce musela občas
nahlas uchechtávat. Je neuvěřitelné, že někdo dokáže sestavit
tak čtivý a chytrý text. Opravdu, velice chytrý, až prohnaný.
Vyniká neuvěřitelně drsnou a zároveň s citem tvořenou syrovostí při
líčení určitých scén – Roger, uřezávající policistům
bříška prstů, Roger, klesající do hlubin latríny, Roger,
zírající na Greveho defekaci, Roger, nabodávaje kousající
bestii na ocelové hroty silážního nakladače – to je prostě
nádhera.
Líbí se
mi sledovat časoprostorovou metamorfózu muže, který se nejprve v hloubi duše všeho bál, v člověka, který již na tomto světě
nemá co ztratit. Člověka, jehož schopnosti analogie a dedukce jsou vyostřeny na nejvyšší možnou míru. Napětím jsem chvílemi
přestávala dýchat, bála jsem se. A přesto mi to připadalo vzrušující a krásné. Čím
víc krve, ran a potu, tím víc testosteronu – pudy zkrátka
nezapřeš.
A takhle
bych mohla o knižním zpracování Hodejegerne básnit navěky. Film
mě ovšem velice zklamal, ačkoliv se jedná o nejúspěšnější
severský film roku 2011. Režisér bohužel natolik pozměnil dějové
zápletky a vystříhal snad ty nejdůležitější momenty filmu, že
ten následně postrádá smysl a spádovost. Absenci Nesbøvo jedinečné krutosti mu zkrátku nemohu opustit.
Patříte také mezi Nesbøvo fanoušky?
Love
D.Doe
Žádné komentáře:
Okomentovat